We rise as stars they hoped would never burn,
glow as sparks they tried to smother in ash.
Let them build walls to keep us out,
draw lines that define us as small.
We will spill over their barriers, steady and relentless—
a surge too tall for their levees,
a tide that will never turn back.
We will move through the world they designed
to be too narrow, too quiet, to be theirs.
Let them call us too much, too bold—
We are also too many,
and we are exactly enough.
Our voices will carry like distant thunder,
like the first shudder before the quake.
We love in colours they never learned to see,
a spectrum too wide for their narrowing minds.
We kiss with the fullness of history on our lips,
hold hands with ghosts who once whispered,
survive, survive, survive.
And we do.
We will not shrink.
We will not soften—
We will carve our joy into each day,
stand tall as banners they cannot tear down.
Let them call it rebellion—
I call it living.
Vyrážíme jako hvězdy, co nesměly hořet.
Žhneme jako jiskry, co měli uhasit v popelu.
Ať si staví zdi, aby nás drželi venku,
Kreslí hranice, jimiž nás činí malými.
Přetékáme přes jejich bariéry,
neochvějní a nezastavitelní—
vlna, která je příliš vysoká pro jejich hráze,
příliv, jenž nikdy neklesne.
Hýbeme světem, který oni kovali,
příliš úzkým, příliš tichým, jen pro ně.
Nechť nás nazývají: příliš moc, příliš drzí.
Jsme také příliš mnozí,
a jsme přesně dost.
Naše hlasy se nesou jako daleký hrom,
jako první otřes před zemětřesením.
Milujeme v barvách, jež jejich oči nepochopí,
světlem, co je příliš široké pro jejich zužující se pohled.
Libáme s plností historie na rtech,
a prsty splétáme s duchy, co kdysi šeptali:
přežij, přežij, přežij.
A my to děláme.
Nezmenšíme se.
Nezměkčíme se.
Vyrýváme radost do každého dne,
Stojíme jako prapory, co se nedají sundat.
Nechť to nazývají vzpourou—
já tomu říkám žití.
We rijzen op als sterren die ze nooit wilden zien branden,
gloeien als vonken die ze probeerden te verstikken onder as.
Laat ze muren stapelen om ons buiten te houden,
lijnen trekken die ons klein proberen te tekenen.
We zullen over hun grenzen stromen, standvastig en onstuitbaar—
een vloed te hoog voor hun dijken,
een getij dat zich nooit zal omkeren.
We bewegen door een wereld die ze ontworpen hebben
om te smal, te stil, te hun te zijn.
Laat ze zeggen dat we te veel zijn, te luid, te fel—
we zijn ook met te velen,
en we zijn precies genoeg.
Onze stemmen zullen dreunen als verre donder,
als de eerste huivering voor de beving.
We beminnen in kleuren die zij nooit hebben leren zien,
een spectrum te breed voor hun vernauwende blik.
We kussen met de volheid van geschiedenis op onze lippen,
hand in hand met geesten die ooit fluisterden:
overleef, overleef, overleef.
En dat doen we.
We zullen niet krimpen.
We zullen niet verzachten—
We kerven onze vreugde in elke dag,
staan recht als vaandels die ze nooit kunnen neerhalen.
Laat ze het rebellie noemen—
ik noem het leven.
On s’élève, braises d’étoiles qu’iels croyaient mortes,
on crépite encore, étincelles sous la peau de cendre.
Qu’iels dressent des murs pour nous faire dehors,
qu’iels tracent des frontières pour réduire nos élans—
on déferlerons, on refuse les contenants,
marée sans docilité, vague trop haute,
un trop-plein qui ne pliera pas.
On avance dans le monde taillé pour l’étroitesse,
un monde fait pour eux·elles·autres,
trop petit, trop silencieux, trop droit.
Qu’iels disent qu’on déborde,
qu’on crie, qu’on ose de travers—
on est là, vaste et indocile,
exactement là où on doit être.
Nos voix grondent comme l’orage en sourdine,
comme la terre qui se tend juste avant la faille.
On aime en teintes hors spectre,
éclats trop larges pour leurs œillères.
On s’embrasse avec l’histoire sur les lèvres,
main dans la main avec les voix fantômes qui chuchotaient:
survis, survis, survis.
Et on survit.
On s’effacera pas.
On s’adoucira pas.
On tatouera la joie dans chaque instant,
debout comme des drapeaux qu’on peut pas replier.
Qu’iels appellent ça une rébellion—
moi j’appelle ça vivre.
